Náboženská obec Příbram CČSH

Promluva duchovní CČSH Hany Tonzarové, Th.D. 24. 10. 2010

1. čtení: Jr 29, 11- 14 (dle Kazatel. plánu k 90. výročí CČSH na 22. neděli po Svatoduš. sv.)

2. čtení Fp 3, 17 – 21 (dle Kazatel. plánu k 90. výročí CČSH na 22. neděli po Svatoduš. sv.)

Evangelium: Mt 22, 15 - 22 (dle Kazatel. plánu k 90. výročí CČSH pro Den vzniku samostat. Českosl. státu)

Známý Ježíšův výrok: „Odevzdejte tedy, co je císařovo, císaři, a co je Boží Bohu.“(Mt 22,21b) zkusme na úvod, sestry a bratři obrátit v otázku: Odevzdáváme císaři, co je císařovo a Bohu to, co je Boží? Kam vlastně tato otázka míří?

Jsme občané zakotveni v právním a politickém systému své země. A jsme současně křesťané, což apoštol Pavel v listě Filipským (Fp 3, 20), z něhož jsme dnes četli, krásně vyjadřuje výrazem „občanství v nebesích“

Jsme tedy občané dvou světů? Jak spolu tyto dva světy – ten občanský ve smyslu právně -politickém a ten křesťanský souvisí? Jsou v protikladu? Či se doplňují? Anebo jaký je mezi nimi vztah? Je to důležitá otázka, neboť se týká každého z nás, kdo žijeme občanským životem dle norem této společnosti a současně jsme křesťané.

V příběhu, který zaznamenává pouze Matoušovo evangelium, jsme četli, že otázkou po naplňování občanských povinností tohoto světa, konkrétně placení daní císaři, byl Ježíš zkoušen a pokoušen herodiány a učedníky farizeů. Doslovně se praví, že se mělo jednat o léčku. Zcela záměrně také uvádějí proto svůj dotaz slovy: „Mistře, víme, že jsi pravdivý a učíš cestě Boží podle pravdy; na nikoho se neohlížíš a nebereš ohled na postavení člověka.“(Mt 22, 16)

                O herodiánech bylo známo, že byli tehdejší politickou stranou, která se snažila obnovit v Izraeli královskou moc herodovců a současně tak omezit vliv Říma, či případně se z něj přímo vymanit.

Jako by tedy přímo nahrávali Ježíšovi, aby se prosadil jako politický Mesiáš, který vysvobodí Izrael z římského područí a dosedne na trůn Davidův a s ním i Boží království - dle řádů tohoto světa.

Ale Ježíš, nejen zde tuto představu odmítá. Vždyť vzpomeňme na jeho výrok v Janově evangeliu římskému prokurátorovi Pilátovi Pontskému: „Mé království není z tohoto světa.“(J 18,36)

                 Kolik pokusů již v dějinách bylo učinit na zemi ráj? Idea je to jistě krásná, ale zcela zásadní je z jakého zdroje se spravedlivá společnost buduje: Je –li to ze spravedlnosti tohoto světa, neobejde se bez notných nespravedlností, krutostí utrpení, bojů jedněch proti druhým – ať již vzpomeneme na francouzskou revoluci, či  revoluci socialistickou.

Ano, i Izrael tehdy očekával Mesiáše jako krále tohoto světa, který zachrání Izrael ve smyslu politického osvobození od Říma a dosedne na trůn Davidův jako jeho legitimní potomek – to proto evangelia tolik zdůrazňují, že Ježíš byl z rodu Davidova, ale současně také dosvědčují v jiném sporu s farizei, že Ježíš, ač byl Davidovým potomkem, byl současně i Davidem samotným nazýván Pánem. (Mt 22, 41 – 46; Mk 12, 35 – 37, L 20, 41 – 44).

Neznamená to však, že by Ježíš nad tímto světem rezignoval a své učeníky vedl k asketickému odtržení se od tohoto světa, co by plačtivého údolí, v němž spravedlnosti nelze dosíci. Jak čteme na jiném místě v Janově evangeliu v Ježíšově tzv.Velekněžské modlitbě:“Neprosím, abys je vzal ze světa, ale abys je zachoval od zlého. Nejsou ze světa, jako ani já nejsem ze světa. Posvěť je pravdou, tvoje slovo je pravda. Jako ty jsi mne poslal do světa, tak i já jsem je poslal do světa.“ (J17, 15 – 18)

Jako křesťané jsme se stali nebeskými občany, kteří s tímto novým občanstvím mají proměňovat tento svět k větší spravedlnosti - ovšem ne podle řádů a spravedlnosti tohoto světa, ale podle řádů království Božího. A to je mnohem větší revoluce, než jakákoliv revoluce politická a současně je to i revoluce, která k politickým revolucím může vést, vedla a vede, vždy tam, kde šlo a jde lidem skutečně o blaho člověka, o jeho osvobození, a to nejen v jeho fyzickém, či politicko – ekonomickém rozměru. V tomto smyslu volal T. G. Masaryk heslo“ „Ježíš, ne César“, tak se rodila v říjnu 1918 i naše samostatná Československá republika společně se zrodem Církve československé (husitské). Ale i zde platilo současně Ježíšovo: „Odevzdejte tedy, co je císařovo, císaři, a co je Boží Bohu.“ Ne jako nějaký kompromis, ne jako: z poloviny buďme Boží a z poloviny buďme z tohoto světa. Neboť Boží je celý tento svět a vše na něm a služba tomuto světu podle Božího zákona Lásky a Pravdy ve vztahu k Bohu i k člověku je „daní“ Bohu. Skrze „daň“ – službu Bohu dáváme i „daň“ – službu tomuto světu. To je ten pravý zdroj budování spravedlivé společnosti. A současně nám to umožňuje jakékoliv nespravedlnosti tohoto světa – ovšem ne z pohledu našeho, ale v konfrontaci s evangeliem  Lásky a Pokoje  - kritizovat a pokoušet se je přetvářet. To proto chodíme k volbám, za něž naši dědové tak bojovali. To proto se někdo více, jiný méně zasazuje o lepší politické, hospodářské, právní, sociální uspořádání tohoto světa. To proto se aktivně angažujeme ve společnosti pro její blaho. Nemůžeme na to rezignovat - vždyť jsme byli do světa posláni! Současně si ale musíme dávat pozor, abychom tak jako herodiáni nezploštili a nezredukovali svou vizi spravedlivého světa ve snaze učinit na zemi „království nebeské“ – vždyť ono „není z tohoto světa“! Může a mělo by však do tohoto světa naším přičiněním - alespoň v předjímce – přicházet, jak o to prosíme i v modlitbě Páně: „ Přijď království Tvé!“

Kolik však právě díky tomuto redukovanému „herodiánskému“ pohledu povstalo a stále povstává novodobých politických mesiášů! A kolik lidí proto rezignuje nejen na svobodné volby, ale celkově na věci pro blaho všech. Ale již i naši dědové věděli, že společnost potřebuje nejen politickou, ale především pak i náboženskou a morální obnovu. To proto se s  takovým nadšením přidávali mnozí na počátku politicky svobodné republiky rovněž ke svobodné Církvi československé a budovali jak svobodnou – dnes bychom řekli – občanskou – společnost, tak i církev. V této atmosféře vznikali většinou svépomocí i mnohé sbory – kostely, podobně jako ten náš zde v Příbrami na Březových Horách. Ano, je tomu již 74 let, kdy během velmi krátké doby – za půl roku byl postaven tento chrám. Bylo to v době, kdy byla církev ještě integrální součástí společnosti, která ji vnímala jako potřebnou, a která byla naopak sama její součástí; vždyť Církev československá (husitská) měla za první republiky přes jeden a půl milionu členů!

Dnes jsme v situaci zcela odlišné. Společnost vidí jen málo styčných bodů s církvemi, snad ještě v sociální práci, popřípadě vzdělávání. Redukovala svou vizi – podobně jako onehdy herodiáni – na politické mesiáše, kteří navíc ale v českém prostředí neplní často ani svou základní roli,v níž mají sloužit všeobecnému blahu. Kolikrát jsme svědky odhalení, kdy právě politici slouží především blahu svému, podobně jako jsme četli dnes z listu Filipským: „Neboť mnozí, o nichž jsem vám často říkal a nyní to s pláčem opakuji, žijí jako nepřátelé Kristova kříže; jejich koncem je zahynutí, jejich bohem břicho a jejich chloubou to, zač by se měli stydět, neboť smýšlejí přízemně.“(Fp, 3, 18 – 19) Kromě toho, že takto odhalené politiky již nemusíme volit– na rozdíl od dob politické nesvobody – a můžeme svěřit svůj hlas těm, k nimž jsme získali důvěru, (byť ani zde nemáme jistotu, která bude prověřena teprve časem), musíme – tedy ne můžeme - ale skutečně jako „občané nebes“ máme tu milou povinnost - proměňovat sebe i své okolí láskou, která nechť, jak se praví dále v listu Filipským, se bude „stále více rozhojňovat a s ní i poznání a hluboká vnímavost.“ (Fp 1, 9) Tak také budeme moci navázat na odkaz těch, kteří stavěli tento sbor s nadějí, že bude sloužit i generacím příštím, které tak jako oni, „rozpoznají“, jak můžeme dále číst v listu Filipským (Fp1, 10- 11), „na čem záleží a byli ryzí a bezúhonní pro den Kristův, plní ovoce spravedlnosti, které z moci Ježíše roste k slávě a chvále Boží.“

Kéž tedy i tato náboženská obec roste k slávě a chvále Boží a tak současně i k prospěchu celé Příbrami a jejího okolí; celá církev Československá husitská společně s dalšími církvemi k prospěchu celé země a spolu se všemi církvemi a lidmi dobré vůle k prospěchu celému světu, který nechť tak dostane impuls k hledání Boha a dotazování se na toho, který se dle zaslíbení proroka Jeremjáše, jenž jsme dnes též četli, „dá nalézt“. Neboť to, co s námi Hospodin zamýšlí, „jsou myšlenky o pokoji, nikoliv o zlu“; vždyť nám chce „dát naději do budoucnosti“(Jr 29, 11 – 14)  Kéž tuto naději neztratíme, ale věrně ji předáme i těm, kteří přijdou po nás, A na to je nejvyšší čas, sestry a bratři, záleží na každém z nás! Kéž tak nikdo z nás neneseme dluh v odevzdání Bohu toho, co je Boží! To je totiž to pokušení, k němuž jsme novodobými herodiány pokoušeni dnes. Ještě dnes se mu tedy postavme a statečně a hrdě nesme pečeť svého nebeského občanství v tomto občanském světě pro jeho i svou morální obnovu, rozkvět a spásu, abychom vstříc 75. výročí našeho sboru nenesli vinu za naši laxnost a prohospodaření hřiven svěřených nám zde našimi otci a dědy! AMEN!“